Michelangelo Buonarroti
1475-1564
Zelená léta sotva někdy tuší,
můj drahý Pane, jak se na posledním kroku
mění vkus, láska, myšlení a chtění.
Čím je dál světa, tím lépe s duší;
ctít umění a čekat smrt jde těžko:
k čemu se tedy upnout s nadějemi ?
Michelangelo Buonarroti 1552
Klam a mam světa, jak to vidím k stáru,
mi nenechaly čas se k Bohu brát:
nejenom že jsem nedbal Jeho darů,
já právě jimi hřešil tolikrát!
Čím jiný zmoudří, tím já hloupnu pouze
a pozdě ten svůj omyl poznávám:
už nedoufám, jen volám k Němu v touze:
Zbav mě té lásky, kterou k sobě mám!
Zkrať pro mne napůl cestu do nebe,
můj drahý Pane, vždyť já bez Tebe
nezdolám ani tuto polovinu.
Nauč mě záští k světským rozkoším,
k těm jeho krásám, které stále ctím,
a dej mi věčnost, dříve než tu zhynu.
M.Buonarroti - 1555
Běh mého života už dospěl, žel,
na křehké loďce bouřným oceánem
až k přístavu, kde všichni jednou stanem
dát počet ze zlých i dobrých děl.
Teď teprv vidím, jaký to byl klam,
ta představa, dle níž jsem viděl stále
v umění svoji modlu, svého krále,
ta touha, jíž se člověk ničí sám.
Co zmohou lásky, z kterých už nic není,
teď, když jsem dvojí smrti na dosah ?
Jedna je jistá, ze druhé mám strach.
Už ani malba, ani sochaření
nezhojí duši, obrácenou výš-
k Lásce, s níž vzpíná k nám své paže kříž.
M.Buonarroti - 1554
Den co den, Pane, ode dávných dob
byls oporou a pilotem mé přídě:
proto teď duše doufá dvojnásob
ve Tvoji pomoc v dvojnásobné bídě.
M.Buonarroti-1554
Shodil jsem těžké, nepotřebné břímě,
můj drahý Pane, zanechal jsem svět
a jako křehký člun se vracím zpět
z bouřlivých vod k Tvé tiché zátočině.
Trní a hřeby, vbité do Tvých dlaní,
s Tvou jasnou tváří, jež se smírně skví,
slibují duši rvané lítostí,
že přec jen dojde spásy za pokání.
Až pohlédneš svým svatým zrakem na mě,
nesuď mě přísně, nezvedni své rámě,
abys mne ztrestal za mou minulost.
Svou krví jen ty viny ze mne sejmi
a čím jsem starší,
tím víc odpouštěj mi
a tím mě dříve vezmi na milost.
M.Buonarroti - 1555
Naplněn hříchy, shrben tíhou let
a zlozvyky, z nichž není uniknutí,
vidím, jak jdu vstříc té i oné smrti,
a přesto dávám srdci pít jen jed.
A nemám síly, abych změnil sám
svůj život, lásku, rozkoše a muka,
jestliže Tvoje jasná, božská ruka
mi nepomůže prchnout nástrahám.
Vždyť nestačí, můj Pane milovaný,
toužit či chtít jen proto do nebe,
že jsem tam dostal duši od Tebe.
A tak dřív, než ji zbavíš její schrány,
zkrať, prosím, napůl její příkrou pouť,
ať už smí brzy doma spočinout.
M.Buonarroti asi 1555
Jsa si jist smrtí, ne však její chvílí,
žiju zde krátce a už jen pár dní -
k potěše těla, ale k trápení duše,
jež prosí :" Zemři!", co má síly.
Slepý je svět a špatný vzor vždy znova
drtí a zmáhá každou pravou ctnost.
Uhaslo světlo a s ním statečnost,
lež vítězí a pravda nevyplouvá!
Ach, kdy už bude, kdy se stane, Pane,
co každý čeká, pokud věří v Tebe -
vždyť každý průtah bere duši nebe ?
K čemu to všecko světlo slibované,
může-li smrt nás bez úniku rázem,
tak jak jsme, v hříchu, srazit navždy na zem ?
M.B.
